Ráda bych dnes napíchla téma vlastnění ve vztahu, kdy se nám do hlavy rve, že když už jednou partner se mnou je, tak je můj. 

O tom, co se děje, když do vztahu vstoupíme. A muže konečně máme. Je náš. 

Třeba vztah stvrdíme i slibem u oltáře: Beru si tě dobrovolně. 

Asi se nemůžeme divit, že pak musíme mít pocit, že teď už ho vlastníme, teď jeden druhého máme. 

Je tím završeno naše úsilí najít si partnera. Jsme svoji a patříme si. Hotovo.

Jenže partner není náš majetek a nemůžeme ho vlastnit. 

Přitom je to tolik rozšířený postoj a tak častá příčina problémů ve vztahu. Díky tomu pak vzniká žárlivost, potřeba druhého někam tlačit, aby se mi podřizoval, touha si partnera držet doma a něco mu dovolovat nebo nedovolovat. 
Nebo se doma užírat tím, co kde s kým dělá. Z toho pak nedůvěra a lhaní. 

Dát partnerovi svobodu řeší všichni a všichni s tím máme problém. Nemůžeme se tomu divit, žijeme totiž ve společnosti, kde jsme hodnoceni podle toho, co máme, co vlastníme.

Dnešní vyprávění bude hlavně o Janě, ženě, se kterou jsem se potkávala kdysi na cvičení.

Přiběhla vždycky na poslední chvíli, kdy my ostatní jsme byly už dávno převlečené a připravené. Čekaly jsme v šatně a klábosily. 
Jana s námi neměla čas nikdy moc klábosit. A taky hned po cvičení zmizela.

My šly na jedno pivo, ona nikdy ne. 

Holky to dost probíraly a řešily, nejvíc tohle téma otvírala Katka. 

Říkala, že prý má doma tyrana. Že prý ten její chlap je na ní hnusný a nic jí nedovolí. Vždycky tohle téma na pivu otevřela a vždycky o tom chtěla mluvit. Jakože to je něco fakt hroznýho.

No a jednou se stalo to, co se stát muselo, Katka to už nevydržela a vpálila to Janě přímo.

„Heleďse, Jano. Proč s náma nejdeš nikdy na pivo? Pojď s náma dneska. Aspoň jednou bys mohla, ne?“

„Nemůžu, musím domů, mám doma malý dítě.“

„To máme všechny doma děti. Snad máš taky mužskýho, kterej ho může ohlídat, nebo ne?“

„Jo mám, ale on to tak nezvládá a moc se mu nechce hlídat, tak jsem ráda, že to vydrží aspoň chvilku a jsem ráda, že vůbec můžu jít cvičit. To pivo klidně oželím.“

„No mně teda nepřijde normální, aby se táta nemohl postarat o svý dítě a že ty si nemůžeš dovolit mít trochu času pro sebe. Ty sem přiběhneš a zase odběhneš, jak puštěnej pes od boudy. Přece si můžeš dopřát klidně celej večer sama pro sebe a nemusíš se zpovídat mužskýmu, kdy přijdeš a co děláš. Se divím, že si to necháš líbit.“

„Možná bych s váma ráda šla na pivo, ale možná mám strach, že bych příště nemohla jít ani na cvičení. Možná jsem měkota, ale třeba nevím, co s tím mám dělat. Třeba jsem ráda aspoň za tohle, že si můžu dovolit aspoň tohle. Tobě na tom něco vadí?“

„No dráždí mě, že se necháš takhle terorizovat. Že si taková vonuce, že si tohle necháš líbit!“

„Možná jsem raději vonuce já, než abych měla doma vonuci chlapa, jako to máš ty! Holky ahoj!“ a Jana zmizela. 

Katka zůstala jako opařená a lapala po dechu, začala se rozčilovat a rozpálila se do běla. Jak to jako ta Jana myslela, že má doma vonuci. Přece je normální, že jsou doma na děti dva a že stejně jako chlap si jde do hospody, může si jít i ona. 

A že když ona je doma s dětma celej den sama, tak on, když přijde z práce přece musí taky něco dělat, pomoct jí, nejsou to jen její děti. Už takhle se o ně stará víc, tak ať se taky snaží. 

Rozčilovala se ještě celý večer u piva. Občas některá žena něco řekla, ale byl to spíš monolog Katky. Všechny jsme totiž věděly, jak to má doma Katka. V jakém vztahu žije ona. Protože toho o svém muži navyprávěla na pivu už hodně. 

Všechny jsme věděly, že její muž je chudák, kterej musí vyšlapávat podle toho, co rozhodne Katka. Že jí nosí domů spoustu peněz, ale jí je to málo a vyčítá mu, že potřebuje ještě to a támhleto. Že pro něj má připravenou práci, když přijde domů. Musí jí pomáhat půl na půl, jsou přece rovnocenní partneři. 

A že vůbec není pravda, že on chodí do hospody a může si jít, kam chce. On nemá kdy. Protože když přijde z práce, začne si Katka dělat svoje věci, buď odejde z domu úplně, nebo se začne věnovat jen sobě a všechno přehodí na něj. 

Dokonce kdysi říkala, že když jí jednou řekl, že přece on nosí domů peníze, aby ona mohla být doma s dětmi a že je unavenej, když přijde z práce a že by si chtěl odpočinout. A tak to navlíkla tak, že dětem celý den říká, když něco po ní chtějí:

Počkej, až přijde táta domů, udělá ti to, ukáže ti to, táta si s tebou bude hrát, táta si s tebou bude kreslit. 

Takže se na něj děti pověsí a on vlastně nemá šanci se jim nevěnovat. Jak to byl dobrý fígl. 

A taky mu dala jasně najevo, že jestli se mu to nelíbí, může jít, ale jinde mu líp nebude, takhle to funguje všude. 
Ale ať si uvědomí, že pak ale už nikdy neuvidí děti. 

Předhazovala to, jako něco, co ve vztahu zvládla na jedničku. 

A o tom, že chodí domů často hodně v noci, že jí i někdo třeba doprovází, to jsme věděly všechny. 

Bylo mi jasné, proč jí tolik vadila Jana. Ona nemohla a vlastně ani nechtěla chápat, nechtěla hledat, jen jí to šíleně rozčilovalo. Zatím. Všechny jsme byly zvědavé, co bude příště. 

Jana přiběhla tentokrát ještě déle než jindy. Přišla vlastně pozdě a vklouzla na své místo v tělocvičně. Viděla jsem pohledy a úšklebky Katky, občas něco pošeptala jiné ženě vedle sebe. Občas se zasmála, ale byl to spíš výsměch. Bylo tam husto a nic moc příjemně.

Když jsme skončily, tak se do Jany pustila znovu v šatně. 

Bylo vidět, že se jí všechno ještě za ten týden rozleželo v hlavě a že si připravila tvrdší kalibr, aby Janě ukázala, jaká je onuce, a aby jí vrátila to, co si Jana dovolila říct jí. 

Už jsem to nevydržela a řekla Katce, ať toho nechá, že jí do toho nic není. 

„Chytrá se ozvala! Budeš mi radit, jak zachránit vztah, ty duchovní učitelko?“ 

Zůstaly jsme s Janou v šatně samy. A Jana se rozbrečela. 

„Já vím, že má Katka pravdu. Je to tak, jsem onuce a mám doma tyrana. Žárlí na mě, pořád mě omezuje ve všem, nemůžu nic. Fakt jsem jako pes u boudy, kterého občas on pustí, když se pro to on rozhodne. Já nevím, co mám dělat.“

Protože spěchala, domluvily jsme se, že přijde za mnou zítra i s dětmi, a že to probereme. A přišla.

Vyprávěla mi, jak neuvěřitelně byla zamilovaná, jaká to byla mezi nimi nádherná láska. Jak o ni usiloval, jak po ní toužil, jak jí chtěl získat. 

Ona neměla nikdy nouzi o kluky, je fakt moc pěkná ženská. Měla jich hodně a často je střídala, líbilo se jí poznávat nové a nové kluky, líbila se jí ta romantika na začátku. Vždycky když spolu pak začali chodit, brzo jí to ale přešlo a už se dívala jinam. Říkala si, že asi nepotkala toho pravého, že se jí tohle děje. 

No a když přišel Adam, libovala si v tom, jak ji dobýval, byl o dost starší a tak to dělal jinak než ti kluci před ním. 
Často jí říkal: Ty moje potvůrko! A ona se smála a ujišťovala ho o své lásce a věrnosti. 

Hlídal jí jako ostříž, stál jí pořád za zády a ona si připadala chráněná. Vůbec jí nenapadlo, že žárlí. Tenkrát to bylo imponující a roztomilé.

Pak otěhotněla a vzali se. Bylo to krásné a ona byla šťastná. 

Občas jí ale tak zvláštně připomněl, že měla tolik kluků a že si není jistý, jestli jí může věřit. Že má pochybnosti, kde byla a co tam s kým dělala. A tak začala dělat všechno proto, aby jí věřil. 

Přestala chodit kamkoliv sama, brala ho všude s sebou. Všechny smsky, které jí přišly, mu přečetla, aby ho ujistila, že si s nikým nepíše za jeho zády a nějaké tajnosti. Vyprávěla mu podrobně, co kde dělala a co si s kým povídala, aby byl v obraze a o všem věděl. Všechny bývalé kamarády – kluky, odstřihla a vymlouvala se, že s nimi nemá kdy trávit žádný čas. Žádné kafe, žádné návštěva. Když byli někde spolu, střežila se toho, dívat se a usmívat na jiné muže, aby si nemyslel, že flirtuje. Dělala všechno možné, aby ho utvrdila o tom, že je mu věrná. 

Jenže to bylo horší a horší. Místo toho, aby se to zlepšovalo, aby jí víc věřil, tak to šlo úplně opačně. Vymýšlel si věci, nad kterými kroutila hlavou a nechápala, jak na ně přišel. Dostala se do stavu, že i kdyby byla zabalená do overalu od hlavy k patě, i kdyby nemluvila na nikoho a nikam nechodila, stejně jí vyčte, že chlapy svádí. 

To, že chodí na cvičení není proto, že děti hlídá Adam, ale její máma. Před ní si nedovolí udělat scénu a nepustit jí. Jenže když máma odejde, je to masakr, co si musí vyslechnout. 

Cvičení je to jediné, co si udržela, jenže má strach, že to stejně za čas nedá, že i toho se bude muset vzdát. 
I když ví, že klid jim to stejně nepřinese. Tak jí vlastně přijde zbytečné toho nechávat, když to stejně ničemu nepomůže. Co má dělat? Co dělá blbě? Proč se jí to děje? Co se to s nimi stalo?

Jana je 3 Dřevo, miluje lásky a vztahy. Ačkoliv měla dojem, že Adamovi dává najevo, že miluje jen jeho, měla otevřená zadní vrátka. Ačkoliv se na jiné muže ani nepodívala, ve skrytu duše doufala, že jí někdo vysvobodí. A na Adama byla naštvaná. Obviňovala ho, že všechno zkazil, tím, že začal žárlit. 

A tak podvědomě čekala někoho jiného, podvědomě chtěla někoho jiného. Takže Adam vlastně důvod k žárlení měl.

Jana má potřebu ustoupit, jen aby byl klid. Jenže pochopila, že tím klid nezíská. Uvědomila si, že Adam jí přestane tlačit do kouta, pokud ona přestane ustupovat. Je podstatné ho přestat chtít přesvědčovat o své věrnosti tím, že udělá všechno, co chce on. Že ustoupí kamkoliv. Ale naopak. Že půjde do všeho na plno – naplno do vztahu s Adamem i naplno do toho, co chce dělat pro sebe. Ona ustupovala všemu a všem, Adamovi i sobě. 

Byla překvapená, jak jednoduchým způsobem má Adama utvrzovat v tom, že je pro ni jedničkou. A jak jednoduše mu má sdělit, co by ráda pro sebe. Když odcházela, byla ráda, že ví proč se jí to dělo a taky ví, co s tím může sama udělat. Už nebyla tak zoufalá v koutě. 

A taky pochopila, proč potřebovala tak drsný kopanec od Katky.

A přišlo další cvičení. Já se snažila tentokrát taky přijít na poslední chvíli, neměla jsem chuť poslouchat Katku. 
Takže jsme s Janou přišly téměř současně. Katku to očividně nepřešlo a měla stále bojovou náladu. 

„Á, k jedné onuci se přidala druhá!“ a smála se. 

Nevšímala jsem si jí a překvapilo mě, co řekla Jana:

„Mrzí mě, že si o mě myslíš, že jsem onuce. Možná mám problém se svým mužem, ale ráda bych ti řekla, že ti do toho nic není a měla by ses starat sama o sebe a svůj vztah. Buď tak hodná, a přestaň si mě všímat.“

Vzala si k srdci, co jsme spolu probíraly ohledně komunikace a svých hranic. Měla jsem z ní radost.

Nedlouho na to s námi začala chodit po cvičení i na pivo. Věděla jsem, že už nechodí hlídat děti máma, ale hlídá Adam. Já věděla, jak se jí daří měnit jejich vztah. A že Adam se snaží zvládat svou žárlivost. 

Je jasné, že ostatní ženy občas popíchly Janu, jaktože je na pivu najednou s námi. A ona občas něco maličko řekla. A mně se na něco zeptala a já něco maličko řekla. Z našich pivních sezení se staly postupně ženské kroužky. 

Jana vyprávěla o tom, jak se svým mužem komunikuje, co pochopila, jak se mění a co se učí. Sdílela své snažení a taky výsledky. Tak nádherně a přirozeně ostatní inspirovala! 

Katka pomaličku odfoukávala páru a přestala prudit. Začala víc naslouchat a hned všechno nekritizovala jako kdysi. Aspoň se nám to tak zdálo.

Až jednou přišla místo cvičení rovnou na pivo. Rozhozená, že její muž si našel jinou. Že jí řekl, že už toho má dost dělat jí stále otroka. Že si našel ženu, která si ho váží a dává mu pocit, že je dobrej chlap. Byla z toho úplně v šoku a překvapená. 

Nevěděla, co dělat, chtěla ho nejdřív vyhodit. Jenže on jí řekl, že má problém, protože jí stále miluje a odejít nechce. Ale takhle už s ní nemůže žít dál. A ona si při tom uvědomila, že ho taky nechce ztratit. Najednou už tu nebyla ta hrdinka a generálka, ale smutná ženská, které se hroutí vztah. Která si uvědomila, že něco hodně zkazila. A je jí to líto, ale neví, co dělat. 

Ženy jí něco radily jedna přes druhou, a Jana řekla: Milunko, ty bys neuměla Katce pomoct? 

Pokrčila jsem rameny a podívala se na Katku. Nečekala jsem, že by ode mne něco přijala. Ale stalo se to. 
Sedly jsme si stranou, a pak jsme si spolu sedly ještě několikrát. 

Občas skřípala zuby a občas se v ní vzedmula ta její buldočí energie. Jenže už věděla, co s tím má dělat a jak s tím pracovat. Už věděla, jak má dát svému muži lásku i svobodu. Jak to udělat, aby byli šťastní spolu, oba dva. 

Je to půl roku a zatím se nerozvedli. Katku čeká ještě dlouhá cesta. Už ví, že po ní musí vykročit sama, a sama chtít změnu udělat, a pak jí sama dělat. Protože naše ženská cesta je jen o nás samých, na ní nám chlapi nepomůžou. Jen nás budou odměňovat, když nám to půjde dobře.

I pro tebe je připraven kurz zdarma Žena je láska, přidej se!

s láskou Empatia

Kam dál?

Komentáře