Mnoho žen si myslí, že dítě je to nejdůležitější, co v životě mohou mít.

Dokonce dítě považují za jakýsi cíl, který chtějí v životě dosáhnout. Že skrze dítě budou skutečnými ženami…

Má slova o tom, že PARTNER je pro ně na PRVNÍM místě i před dětmi, že partnerství je pro ně důležitější než mateřství, jsou pro ně nepřijatelná.

K cíli mít dítě se upínají s tak silnou potřebou, že pro dítě udělají cokoliv.

Pokud dítě nepřichází přirozenou cestou, tak zničí sebe tak, že dovolí narušit vše přirozené ve svém těle. Nechají si do sebe pumpovat hormony, aby mohly otěhotnět.

Zničí svůj vztah k partnerovi, protože ho donutí podstupovat všechna možná vyšetření a léčby a řízený sex podle ovulačního kalendáře.

Proč to děláme?

Opravdu bez dítěte není opravdový život? Copak opravdu potřebujeme dítě za každou cenu, abychom mohly být šťastné?

Člověk vždycky chce to, co mít nemůže, a to, co má, toho si neváží… je to tak běžný stav, až mě z toho mrazí.

Mrazí mě z toho, co jsme ze sebe nechali udělat.

Systémem, ve kterém žijeme. Pravidla a životní normy jsme do sebe nasáli tak, že máme pocit, že jsou správná a že bychom je měli ctít a žít podle nich.

  • Že žena má mít děti
  • Že žena má mít rodinu
  • Že žena, která nemá děti, je asi nějaká divná
  • Že žena, která odloží své dítě, je zrůda
  • Že žena, která nemůže mít děti, je chudák
  • ….

Co kdybychom se vrátili na začátek a uvědomili si, O ČEM JE ŽIVOT? Proč tu jsme a k čemu to všechno slouží?

Jsme tu kvůli sobě!

Máme tu prožívat zkušenosti, které nás učí být víc láskou. A ty zkušenosti nám umožňují druzí lidé. I naše děti. Děti, které nechtějí přijít, děti, které nechceme, aby přišly, děti, které přijdou a pak nás školí…

Děti jsou jen prostředek k naší životní škole! Nic víc…

Máme je milovat, pokud přijdou, ale nemáme na nich lpět. Nemáme je potřebovat. Protože vždycky, když něco potřebujeme, tak o to zákonitě musíme přijít, je to zákon karmy.

Nechte život plynout. Ať se děje to, co se dít má.

Přijímejte všechny zkoušky i ty, které vám chodí prostřednictvím vaších dětí, jako VAŠE životní zkoušky. Učte se od svých dětí.

Přijměte, že vaše děti jsou stejné duše jako vy a mají právo na svůj život. Na svůj vlastní život podle sebe. Ne podle vás.

Milujte!

K tomuto článku mě inspirovala zpověď dítěte, narozeného umělým oplodněním. Čtěte otevřeným srdcem.

s láskou Miluška

Jsem dítě IVF. ZTRACEN V PROSTORU.

Chlapec přišel na regresi. Působil na mně dost smutně. Jako by se z jeho očí vytratila veškerá radost. Na otázku, co ho přivedlo až sem, mi odpověděl, že má celý život pocit, jako by sem nepatřil. Nic ho netěší. Vše dělá jen mechanicky. Studuje gymnázium, protože  to chtěla jeho matka. Studium ho nebaví. Je výborným studentem, aniž by se musel nějak snažit. Přišel mi nadprůměrně inteligentní a oduševnělý. Ale uvnitř vyhaslý. Jako by přede mnou seděl starý, unavený muž v těle mladého chlapce.

Dlouho jsme si povídali. Svěřil se mi, že žije u babičky, která ho chápe více než jeho matka. Její úzkostlivost a opičí láska ho téměř ničila. Od jeho puberty spolu dost bojovali. On nakonec požádal babičku, aby mohl bydlet u ní. Matka nesouhlasila. Zuřila, domlouvala, hroutila se. On neustoupil. Babička souhlasila. A matka se podvolila.

„Jsem celý její život. Vždycky mi to říkala. Když něco nebylo podle ní, vyčítala mi, že všechno dělá pro moje dobro a ví nejlépe, co je pro mě dobré. Už se to nedalo vydržet.

Příběh o mém početí jsem se dozvěděl od mé babičky. Matka o tom nikdy nemluvila. Jen mi často opakovala, že jsem dítě lásky. Potom, co mi babička řekla, že jsem ze zkumavky, jsem tomu nevěřil. Jak by mohlo být dítě lásky produktem něčeho uměle vytvořeného? Můj otec měl z prvního manželství dvě děti. Zamiloval se do mé matky, která s ním chtěla mít za každou cenu dítě. Jenže to přirozeně nešlo. Otec se stal štvancem i psancem. Matka ho doslova znechutila. Byl z toho oplodňovacího procesu unavený. Když se to povedlo a matka otěhotněla, on začal hledat povyražení bokem. Matka chtěla dítě za každou cenu, stůj co stůj. Když mi byly dva, otec od ní odešel. Matka se zhroutila, jelikož model vytoužené rodiny selhal. Ještě více se na mně upnula,“ říká.

V regresi jsem ho vedla do dětství a on se rozvzpomíná a vypráví:

„Máma  je hrozně úzkostlivá. Pořád se o mně strachuje. Neustále je mi v patách a kontroluje mně. Bývám často nemocný. Časté chřipky a angíny. Alergii mám do teď. Není divu. Vždyť ona mně dusila. Vždycky opakovala, že mě miluje nadevše a udělá pro mě cokoliv.

Obklopuje mně spoustou hraček, plánuje neustále nějaký program, výlety a dovolené. Jediné, po čem tajně toužím, je, aby mě na chvíli nechala. Nechala mi můj svět a měla ke mně důvěru.“

Pláče a já ho nechávám.

Pak ho vyzvu, aby šel hlouběji, a odpočítávám. Jdeme do prenatálního období.

Na otázku, jak se cítí u maminky v bříšku, mi odpovídá.

„Cítím její tlak. Je pořád v napětí a ve stresu. Často se s tatínkem hádá. Vnímám jeho podrážděnost. Každou chvíli se obává, že se mnou něco není v pořádku. Že se v bříšku málo hýbu a jí se to zdá divné. Jenže, mě se hýbat moc nechce. Nechce se mi na svět. Proč tam mám jít? Protože to chce ona? Jsem tady prostě na sílu!“

Poslední věta mě zarazí.

„Proč si myslíš, že jsi tady na sílu?“ ptám se ho.

„Nevím, cítím to tak.“

„Dobře, běž tedy do okamžiku, kdy jsi ten pocit zažíval poprvé.“

Pokračuje: „Jsem jako ve spirále. Pořád mě něco táhne dolů. Jako by mně někdo volal. A já tam nechci. Tady v prostoru je mi dobře.“

„O jaký prostor se jedná?“

„No o ten mimo tělo. Před životem,“ odpovídá.

„Dobře, povídej dále. Co ještě vnímáš?“

„Nějaká síla mně táhne dolů. A já se bráním. Cítím tlak. Cítím napětí. Nedá se to popsat slovy. Je to dost zvláštní. Pak se už vznáším nad máminým tělem. Vidím nějakou ženu v bílém plášti, jak se nad ní sklání. Přijdu si jako v transu. Nic necítím, žádné chvění ani vibraci. Dlouho nad mámou kroužím. Vím, že do toho těla, které je uvnitř mámy, musím. Ale proč, to nevím. Jako bych si to sám nevybral.“

Po těchto slovech zůstávám bez dechu. Je to, jako by mně někdo praštil. Vzpomenu si na tvá slova drahá Ester. Že čas ukáže. Že my zatím nejsme schopni říci, jaký to bude mít dopad na tyto děti.

Následně mě vytrhne z těchto myšlenek jeho hlas.

„Jsem jako buben, na který Bůh bubnuje své poselství.“

„Jak to myslíš?“ ptám se.

„No, že mám říci světu, že tohle není dobře. Možná je nás více, co jsme tady na sílu a ztrácíme se v prostoru. Nejsme stvořeni z té přirozené lásky. Jsme stvoření z chtění za každou cenu, láska je zaměňována za lpění a závislost. Proč lidé chtějí zasahovat do procesu přírody? Vždyť to je pouhé sobectví! Nic se neděje jen tak. Narušujeme řád pro své chtíče a potřeby! Vždyť se to dá řešit jinak…“

„A jak?“ ptám se.

„Nechtít vše měnit. Nehrát si na Boha. Nechat mu jeho práci. Vzít v úvahu, že dítě není věc. Přijmout to, že když dítě nepřichází, má to svůj důvod.  Lidé neřeší ten důvod,  ale důsledek. Hledat odpovědi v sobě. Ne u lékařů a odborníků. A mám pocit, že tyto ženy se nemají rády. Že jen chtějí tu díru nelásky zaplnit dítětem.“

Teď už ani nedýchám. A přiznám se, že mi stékají slzy po tváři. Ano, už jsem vyslechla mnoho strhujících příběhů svých klientů, ale tohle je něco, co mě totálně dostalo. Slova sedmnáctiletého chlapce, který je tak oduševnělý a moudrý.

Ještě jsme prošli porodní fázi. Porod byl těžký a komplikovaný. Nakonec se narodil císařským řezem.  Odmítal sát z prsu matky a neustále plakal.

Říkal, že chtěl ze sebe dostat všechnu tu zlost na celý svět, na to, že tady musí být. I zlost na matku, která si myslela, že se její život dítětem naplnil.

zdroj: http://esterdavidova.com/jsem-dite-ivf-ztracen-v-prostoru/

Starejte se, milé ženy, o SEBE! Nechte své děti ŽÍT!

Hledejte sebe v Žena je láska

Budu vám pomáhat…. s láskou Miluška

Kam dál?

Komentáře