Sexuální dysfunkce z antidepresiv

Dobrý den,

nevím, jestli mi můžete pomoci, ale zajímaly by mě Vaše myšlenky na můj problém a děkuji, že mám možnost Vám do poradny napsat.

Abych začala od začátku, tak cca posledních 6 let jsem brala antidepresiva. Asi ve 24 letech se u mě začala výrazněji objevovat deprese se sebevražednými myšlenkami a o pár let později jsem si nechala napsat antidepresiva. Ta docela fungovala, cítila jsem se líp, i když mi u nich vždycky vadil vedlejší účinek, že mi utlumovaly sexualitu, bylo težší se vzrušit, dosáhnout orgasmu atd. Po většinu času jsem ale neměla stálého partnera a když se objevil někdo, s kým to vypadalo na potenciální vztah a sexuálně jsme spolu začali žít, tak jsem je vysazovala, abych mohla normálně fungovat a sex si užít. Takto to fungovalo celou dobu, párkrát jsem zkoušela to vydržet bez antidepresiv, ale vždycky pak přišla nějaká težká situace nebo něco, co mě utvrdilo v tom, že to bez nich nezvládnu.

Cca před rokem jsem narazila na studii o PSSD (Post SSRI sexual dysorder) – tedy, že se u nějakého počtu lidí děje to, že u nich sexuální dysfukce trvá i dlouho potom, co antidepresiva vysadili. Tato studie mě tenkrát docela vyděsila, ale říkala jsem si, že to nevypadá, že by to byl můj případ, vždy asi den po vysazení se mi zase vrátila citlivost do pohlavních orgánů a všechno fungovalo jak má, i když je pravda, že po pár letech jsem si všimla, že už nemám tolik touhy jako dřív, i když jsem je měla zrovna vysazená. Celý život jsem měla poměrně vysoké libido a byla jsem zvyklá masturbovat více méně každý den a mít sex s partnery každý den. Po pár let užívání už mě to tolik nebavilo – tedy jen masturbace, sex s partnerem naštěstí ano. No a teď už se dostávám k závěru.

Před cca 6 měsíci jsem naposledy antidepresiva vysadila, protože jsem potkala potenciálního nového partnera a chtěla jsem si s ním sex užít, což se také stalo, byla jsem vzrušená, všechno fungovalo, vztah sice nevyšel, což se ukázalo během 3 měsíců a antidepresiva jsem ale potom už nenasazovala, neměla jsem nějak zvlášt potřebu, potom jsem začala mít hodně stresu ohledně práce, začala jsem pracovat v nové oblasti, zjistila jsem, ze tam vlastne pracovat nechci, hodně výčitek, pocitů selhání atd. a taky stres z toho, co budu vlastně dělat. Přestala jsem spát a byla jsem neustále ve stresu, až jsem se rozhodla, že antidepresiva asi zase potrebuji, že jinam brzo zkolabuju. Mezitím jsem četla o antidepresivech, které nejsou SSRI, které jsem vzdycky brala a které nemají mít vliv na sexualitu, říkala jsem si, že to je výborná věc, že je chci zkusit, i proto, že jsem se začala bát těch trvalých následků, o kterých jsem četla. Řekla jsem to takhle své psychiatričce a ona navrhla Brintellix, údajně tedy antidepresivum, které nemá tyto vedlejší účinky.

Začala jsem ho brát, bylo mi po něm strašně špatně o zaludku celý den, to jsem předtím nezažila, ale prý je to u tohoto antidepresiva normální, psychicky líp jsem se necítila vůbec a navíc jsem si všimla, že sexualně jsem ještě víc utlumená než po tom předchozím, byla jsem schopná dosáhnout orgasmu, ale jen tak technicky manuálně, bez prožitku. To jsem nikdy nezazila. Potom jsem o tom antidepresivu začala císt a zjistila jsem, že je to taky SSRI, že snad jen mín pacientů tvrdí, že je to sexuálně inhibuje. Měla jsem vztek na svou psychiatricku, že mi dala zase v podstate to stejné, i když jsem ji to jasne vysvetlila.

Co mě ale trápí je to, že ted jsou to víc než 2 měsíce od doby, kdy tohle antidepresivum neberu, neberu nic a mám pořád stejné příznaky, jako kdyz jsem ho brala. Jsem sexuálně naprosto utlumená, nemám chut na sex, k masturbaci se nutím jen abych viděla jak na tom jsem a jestli to jeste funguje a je to v podstate porad stejne, jsem schopna dosáhnout orgasmu, ale je to orgasmus uplne utlumený, kde skoro nic necítím nebo je az neprijemný.

Asi 5 dní zpátky jsem si začala znovu číst o tom syndromu PSSD, jsou v angličtine různá fora, kde lidi sdílejí svoje zkušenosti a to mě úplně smrtelně vyděsilo. Desítky lidí tam popisují, že brali néjaké antidepresivum treba jen týden a šest let později jsou porad impotentní nebo v podstate asexuální, zkusili všechno a nic jim nepomohlo. Takových lidí, u kterých tahle dysfunkce trvá roky až desetilétí je tam opravdu dost a já se začínám děsit toho, že jsem jedna z nich. Při představě, že jsem ve svých 33 letech přišla o svou sexualitu, že jestli budu mít jeste nekdy partnera, což pevně doufám, že budu a budu se s ním muset do sexu nutit a nebude mě to moc bavit, tak ta predstava mě naprosto děsí, je to jakoby mi někdo řekl, že mi amputuje nohu nebo ruku. Nejhorší je ta bezmoc a ta nejistota, jestli se to někdy zlepší nebo ne. Jsou lidé, kteří uváděli, že se to u nich samo zlepšilo třeba po 2 letech, u některých prý pomohli doplňky stravy, třezalka atd. jsem samozřejme odhodlaná vyzkoušet všechno, ale prostě nevím, jak budu fungovat. I do teď jsem měla sklony k depresím a nejsem v životě spokojená, nejvíc mě trápí samota a neschopnost si najít dlouhodobého partnera a tohle je jak poslední hřebíček do rakve. V jedné chvíli naprostého zoufalství mě napadlo, že je to možná nějaká spirituální lekce, že to musím vydržet a věřit, že se z toho dostanu a že je to test mé sily a víry. Nebo že mám prostě už jednou pro vždy pustit představy o tom, jak by můj život měl vypadat a prostě přijmout to, jak to je. Nevím, snažím se z toho nezhroutit a doufat.

Mám teď pocit, že kdyby se to začala lepšit a dostala bych se do normálu, byla bych nejšťastnější člověk na světě. I když vím, že by mi to vydrželo tak týden a potom bych byla zase neštastná kvůli nečemu jinýho, ale tohle je jiný, tohle je jak balvan který na mě leží ohromnou silou, myslím, že jsem takovouto bezmoc ještě snad nikdy nezažila.

Děkuji za přečtení. Mějte se krásně. Veronika