„Všichni jsme nazí“ – Jarda Dušek

Nenecháme si ujít žádnou příležitost setkat se jakkoliv s Jardou Duškem.

Čteme s ním rozhovory, chodíme na jeho představení, sledujeme filmy s ním, posloucháme jeho videa. Je pro nás velkou inspirací a vždycky si z každého setkání s ním odneseme něco „navíc“. Určitě i vy máte svého guru, se kterým souzníte, a který vás stále obohacuje…

Nedávno se mi dostal pod ucho rozhovor s ním na video.aktualně.cz, kde se objevují docela často zajímavé rozhovory.

Rozhovor o seriálu Pustina je celý TADY

Jenže většina rozhovoru vůbec o seriálu Pustina nebyla, jak je Jardovým zvykem 🙂

Když jsme se setkali s Jardou osobně, také jsme mluvili úplně o něčem jiném, než co jsme my chtěli. My ho chtěli požádat o jeho účast na našem semináři.

On okamžitě navrhl tykání, zeptal se, co děláme, a pak nám sdělil, že nepotřebujeme jeho pomoc a podporu. Rozešli jsme se jako přátelé, kteří se rádi viděli a souzněli s tím, jak vnímají život. Pro nás super obohacení, i když vlastně z hlediska původního záměru nic nebylo.

A tak je to se vším, kde se objeví Jarda Dušek.

Vždycky přidá něco, co člověk nečeká, mluví o něčem, o čem se nemluví, přihodí téma, které dotyčný vůbec řešit nechtěl. Dokáže rozhodit i zkušené moderátory 😀

Ráda bych vypíchla 2 body z rozhovoru, které mnou naprosto rozvibrovaly.

1. Lidé jsou ve stavu souboje, protože nevnímají Zemi a Vesmír jako svůj domov.

Pokud bychom vnímali jako svůj domov celý Vesmír, ani by nás nenapadlo s kýmkoliv o cokoliv soupeřit, ale hledali bychom způsob, jak se se všemi bytostmi živými i „neživými“ domluvit. Jak si být vzájemně prospěšní, ale hlavně, jak si neubližovat a neničit. Protože ani doma ve svém bytě netoužíte po ničení a snažíte se o soulad.

Představte si, že umíme vnímat Vesmír jako svůj domov.

Já když si to představím, tak mě mrazí a jsem dojatá.

Konec ničení, boje, válek, vraždění, ubližování.

Konec dělání ČEHOKOLIV na úkor druhého.

Umíme si to vůbec představit? Pojďme si to představovat společně, a pojďme se tak chovat. Začněme my, a sledujme, jak se k nám ostatní přidávají.

2. Lidé se cítí ztracení a stále něco hledají, protože nevidí sebe a život z nadhledu.

Naše cesta životem je cesta labirintem.

Buď se v labyrintu ztratíme a bloudíme a hledáme další cestu pomocí zkoušky a omylu.

Nebo při hledání si svou cestu značíme třeba nití, abychom věděli, kudy se vrátit. Což je stejné jako být si vědom toho, kam jdu, a dokázat zhodnotit, kam mě mé rozhodnutí dovedlo, a dokázat se rozhodnout, jestli se chci s novou zkušeností vrátit zpět, a být vlastně už dál, bohatší o tu zkušenost.

A nebo – a to se vracím k 1. bodu – získat zpátky nadhled. Vědomí, kdo jsem a kde jsem a proč. Pak se v žádném labirintu nemůžu ztratit, protože ho vidím z nadhledu a vidím i tu cestu, kudy mám jít.

A to mi připomnělo, že s Jardou vnímáme věci stejně, jen používáme jiné připodobnění. Je nádherné vnímat, že si s lidmi rozumíte… že v tom nejste sami.

A tak jsme opravdu šťastní, že jste v tom s námi.

Že i vy chcete vidět svůj život z nadhledu a nechcete bloudit v labyrintu jako oběti bez vědomí.

Jádrem všech programů naší AKADEMIE CELOSTNÍHO ZDRAVÍ je pochopit sám sebe, uvidět se v souvislostech a s nadhledem v celém systému. Pak člověk prostě VÍ, kudy má jít.

A nemůžu zapomenout na jeho skvělou větu: „Všichni jsme nazí, jen to máme schované pod oblečením.“

Díky Jardo za připomenutí ♥︎

s láskou vaše Empatia