Vlastně jinak – vždycky vytváříte vzpomínku, vždycky.

Chceme lepší svět, nelíbí se nám to, co je dnes kolem nás, zdá se nám naše společnost zkažená, ubírající se divným směrem. Chceme víc porozumění, pochopení, sdílení, vstřícnosti, laskavosti, lásky.

Kdo je ale ta společnost? Bohužel si musíme přiznat, ač se nám často nechce, že jen a jen my….

Pokud chceme něco změnit, musíme začít u sebe.

My musíme něco změnit.

U sebe změnit.

Možná vám pomůže tenhle kratičký příběh:

“Mám dost vzpomínek na otce i na život s ním v bytě vedle trati nadzemní dráhy. Dvacet let jsme společně slýchali lomoz, jaký vydával vlak, když se řítil kolem okna jeho ložnice. Pozdě v noci čekával otec sám u kojejí vlaku, který ho měl odvézt na noční směnu do práce v továrně.

Ale tu noc, kterou mám na mysli, jsem tam s ním čekal já, protože jsme se museli rozloučit. Tvářil se zachmuřeně. Odvedli mě – jeho nejmladšího syna. Zítra v šest ráno, až on bude stát ve fabrice u papírenské řezací mašiny, budu už skládat přísahu.

Otec se mi svěřil s tím, že má vztek. Vztek na ně, že mu berou dítě, kterému je teprve devatenáct a které ještě nikdy neochutnalo alkohol ani cigaretu, a už ho nutí bojovat ve válce někde v Evropě.

Položil mi ruce na úzká ramen:

“Buď na sebe opatrný, synku, a kdybys něco někdy potřeboval, jen mi napiš a já už se postarám, abys to dostal.”

Vtom uslyšel rachot přijíždějícího vlaku. Sevřel mě pevně do náruče a něžně mě políbil na tvář. S očima plnýma slz stačil ještě zamumlat:

“Mám tě moc rád.”

Vlak zastavil, dveře ho vtáhly dovnitř, a pak mi zmizel z dohledu.

O měsíc později, ve věku šestačtyřiceti let, otec zemřel.

Já sedím, píšu tyto řádky a je mi sedmdesát šest. Jednou jsem slyšel kohosi říkat, že vzpomínky jsou nejcennějším dědictvím každého člověka, a musel jsem s ním souhlasit. Ve druhé světové válce jsem přežil čtyři invaze. Můj život byl naplněn zážitky všeho druhu.

Ale jediná vzpomínka, která všechny přetrvává, je ta noc, kdy mi táta řekl:

“Mám tě moc rád.”‘

Můžete mít pocit, že to, co někomu říkáte, nemá žádný důležitý význam.

Ale třeba má – a pro jeho život zásadní!

Můžete si myslet, že to, co právě děláte, není vůbec podstatné a chcete to mít rychle za sebou, těšíte se na něco “lepšího” – ale co když je tohle přesně to, co někdo někdy ocení?

Každý z vás určitě zažil, že někdo o vás vyprávěl, že jste něco udělali nebo řekli nebo se nějak zachovali, a pro toho člověka to znamenalo “něco”, prostě si to zapamatoval – a vy si už vůbec nedokážete vybavit, kdy, kde a co to bylo, prostě jste to zapomněli.

Proto střežte každičkou chvilku toho, co děláte, každý okamžik přítomnosti, protože na něm může záviset třeba celý další život někoho druhého!

Říkáte jak?

Buďte prostě láskou 🙂

  • Buďte náručí, obejměte a neřešte, jestli si dotyčný objetí zaslouží, prostě ho nabídněte.
  • Buďte povzbuzením a netrapte se, že tohohle člověka jste povzbuzovali už tisíckrát a marně.
  • Buďte trpělivým posluchačem a neřešte, že už jste to stejné slyšeli tolikrát a vůbec vás to nezajímá
  • Buďte chodící pochvalou a za vše a každého chvalte, i když si to třeba vůbec podle vás nezaslouží.
  • Dávejte lidem kolem sebe znát, že je máte rádi, nečekejte na správný okamžik a pohlaďte teď.
  • Buďte tolerantní, a čím víc si myslíte, že jste něco pochopili, tím víc nechte druhé, ať si myslí, že oni mají pravdu, nepřete se o nic.
  • Buďte trpěliví a čím víc si myslíte, že můžete druhé něčemu učit, tím víc nechte druhé, aby si šli svou vlastní cestou, vlastní zkušeností.

Změňme svět, ale nejdřív sebe 🙂

S láskou vaše Empatia

Jak být láskou? Témata naší Akademie celostního zdraví

Kam dál?

Komentáře