Některé knížky nás zasáhnou neuvěřitelně.

Knížka U řeky Piedra jsem sedla a plakala je jednou z nich…

Je o ženské energii, mužské podpoře, hledání vzájemné harmonie.

Příběh o duchovní cestě, o propojení s běžným životem, o lásce fyzické i duchovní, o lásce k Bohu.

Příběh ženy a její cesty za posvátným spojením se svým božským ženstvím.

Příběh muže, který vnímá svou vyvolenou jako ztělesnění Boha a pro kterou se vzdá své schopnosti léčit, aby se mohl naplno věnovat své vyvolené.

Tahle knížka rozhodně není pro každého, protože má ohromný přesah, kdykoliv se k ní vrátím, pláču dalším a dalším pochopením, které přichází.

Nechť ti pomáhá na cestě k ženské podstatě a ke skutečnému ženství!

Doporučuji každé ženě, která souzní s Žena je láska ♡

U řeky Piedra jsem usedla a plakala.

Podle pověsti se vše, co do řeky spadne – listy, hmyz, ptačí pera -, promění v kameny, které dláždí její koryto. Kéž bych si mohla vyrvat srdce z hrudi, hodit je do proudu a navždy se zbavit bolesti. stesku a vzpomínek.

U řeky Piedra jsem usedla a plakala.

V mrazivém chladu mě na tváři studily slzy, jež splývaly s ledovým proudem řeky přede mnou. Někde se tato řeka vlévá do jiné, potom do další, a nakonec – daleko od mých očí a srdce – se všechny tyto vody vlijí do moře.

Ať i mé slzy plynou do dálky, aby můj milý nikdy nepoznal, že jsem je kvůli němu prolila. Ať plynou do dálky a s nimi i vzpomínka na řeku, klášter, kostel v Pyrenejích, ranní opar, na cestu, kterou jsme urazili společně.

Vzpomínka na cesty, hory a louky mých snů – snů, jež jsem si nechala zdát, aniž, jsem o tom věděla.

Vzpomínám na kouzelný okamžik svého života, na tu chvíli, kdy pouhé ano či ne mění celou existenci člověka. Zdá se to tak dávno, a přece uplynul jenom týden od chvíle, kdy jsem opět našla svého milého a kdy jsem ho znovu ztratila.

U řeky Piedra jsem začala psát tento příběh. Ruce mi křehly zimou, nohy dřevěněly v nepohodlné poloze, byly chvíle, kdy už. jsem nemohla dál.

“Snaž se žít. Vzpomínky si nech na stáří.” říkával.

Možná, že láskou stárneme předčasně a láskou mládneme, když už nás mládí opouští.

Jak ale nemyslet na všechny ty chvíle? A tak píšu, abych proměnila smutek ve stesk, samotu ve vzpomínky. Abych dle rady ženy, která se mě ujala, hodila svůj příběh do řeky, až si ho dovyprávím do konce. A pak, jak pravila světice, vlny řeky uhasí, co bylo ohněm napsáno.

Všechny příběhy lásky jsou stejné.

Dětství a dospívání jsme prožili společně. Jako všichni mládenci z malého města i on nakonec odešel. Řekl, že chce poznat svět, že jeho sny sahají za obzor polí kolem Sorie.

Několik let jsem o něm téměř neslyšela. Čas od času mi napsal, ale do lesů a ulic našeho dětství se už nikdy nevrátil.

Po studiích jsem se přestěhovala do Zaragozy. Tam jsem pochopila, že měl pravdu. Soria byla malé město a jediný její slavný básník řekl, že každý musí svoji cestu ujít sám. Zapsala jsem se na fakultu a našla si ženicha. Začala jsem se připravovat na konkurs do státních služeb, který se pořád odkládal. Pracovala jsem jako prodavačka, platila si studium, v konkursu jsem propadla, snoubence jsem nechala.

Tehdy začal psát častěji a já mu při pohledu na cizokrajné známky záviděla. Byl to můj nejstarší přítel, byl moudrý, zcestovalý, nebránil si v rozletu. zatímco já jsem se snažila zapustit kořeny.

Najednou se v jeho dopisech začalo mluvit o Bohu a všimla jsem si, že přicházejí pořád ze stejného místa ve Francii. V jednom z nich projevil přání vstoupit do semináře a zasvětit život modlitbám. Obratem jsem mu odepsala a žádala ho. ať nepospíchá, ať si ještě užije svobody, než na sebe vezme takový závazek.

Když jsem si pak dopis přečetla, roztrhala jsem ho: kdo jsem já, abych mu říkala, co je to svoboda či závazky? Co tyto věci znamenají, ví on, ne já.

Jednou jsem se dozvěděla, že přednáší.

Překvapilo mě to, protože na něco takového se mi zdál příliš mladý. Ale před dvěma týdny mi poslal pohlednici s tím, že bude přednášet menší skupině lidí v Madridu, a trval na tom, abych přišla také.

Čtyři hodiny jsem jela ze Zaragozy do Madridu jen proto, abych ho znovu viděla. Chtěla jsem si ho poslechnout. Chtěla jsem si s ním zajít na skleničku, zavzpomínat na staré časy, kdy jsme si spolu hráli a svět se nám zdál příliš velký, než aby jej člověk mohl poznat celý.

Sobota 4. prosince 1993

Atmosféra v sále byla formálnější, než jsem předpokládala, a bylo tam víc lidí, než jsem očekávala.

Nebylo mi jasné, co to všechno znamená.

“Možná je slavný,” napadlo mě. O tom se v dopisech nezmínil.

Měla jsem chuť oslovit někoho z přítomných, zeptat se. co tam dělají, ale nenašla jsem odvahu.

Když jsem ho viděla přicházet, byla jsem překvapená. Zdál se mi jiný než ten kluk, kterého jsem znala – není divu, jedenáct roků člověka změní. Připadal mi hezčí a v očích měl zvláštní jiskru.

“Vrací nám, co bylo naše.” řekla žena sedící vedle mě.

Ta věta byla zvláštní.

“Co nám vrací?” zeptala jsem se.

“To, co nám vzali. Víru.”

“Ne. nevrací.” řekla jiná. mladší žena po mé pravé straně. “Nemůžou nám vrátit, co už nám dávno patří.”

“Tak proč jste tady?” zeptala se podrážděně ta první.

“Chci si ho poslechnout. Chci znát jeho názor. Jednou nás už upalovali, co když. to zkusí znovu?”

“Je ve své víře sám.” řekla první žena. “Dělá. co může.”

Mladší žena nasadila ironický úsměv a otočila se dopředu, čímž ukončila rozhovor.

“Na studenta semináře mluví odvážně,” hledala starší žena oporu u mě. Já jsem však jenom nechápavě mlčela a ona to raději vzdala. Mladší žena po mé pravici na mě mrkla, jako by mě považovala za svého spojence.

Důvod mého mlčení byl však jiný. Myslela jsem na slova starší ze dvou žen.

Student semináře.

To snad ne! To by mi byl přece napsal…

Začal mluvit, ale já jsem se nedokázala soustředit. Měla jsem si na sebe vzít něco jiného, napadlo mi. i když mi nebylo jasné, proč by na tom mělo tolik záležet. Uviděl mě v sále a já jsem se snažila uhodnout, co si asi myslí. Jakou si mě představoval? Jaký byl rozdíl mezi osmnáctiletou dívkou a devětadvacetiletou ženou?

Hlas měl pořád stejný. To, co říkal, se ale hodně změnilo.

,Je třeba podstupovat riziko,” zdůrazňoval.

“Zázrak života pochopíme jen tehdy, když dovolíme, aby se stalo nečekané. Každý den nás Bůh s vycházejícím sluncem obdaří okamžikem. ve kterém můžeme změnit všechno, co nás trápí. Každý den se tváříme, jako bychom o něm nevěděli, jako by neexistoval, jako by se dnešní den nelišil od včerejšího, ani od toho, který přijde zítra. Ale kdo vnímá každý svůj den, onen kouzelný okamžik objeví. Může to být zrovna ta chvíle, kdy ráno zamykáme dveře, ticho po večeři, bezpočet věcí, které se nám zdají stejně. Existuje však; a když nastane, soustředíme v sobě sílu hvězd a jsme připraveni činit zázraky.

Někdy je štěstí darem – ale obvykle je výsledkem našeho úsilí. Díky kouzelnému okamžiku se můžeme změnit, vydat se na cestu hledání svých snů. Budeme trpět, prožívat těžké chvíle, budeme čelit zklamáním – ale to všechno je pomíjivé a nepoznamená nás to. Jednou se ohlédneme za svým životem naplněni hrdostí a vírou.

Ubohý ten, kdo se neodvážil riskovat. Možná nikdy nezažije zklamání ani deziluzi, možná nebude trpět jako ti. kteří jdou za svým snem. Ale když se ohlédne – protože každý se jednou ohlédne -, uslyší, jak se jej srdce ptá:

Jak jsi naložil se zázraky, které Bůh zasel do tvých dnů. Jak jsi naložil s nadáním, které ti tvůj Učitel svěřil? Pohřbil’s je hluboko ze strachu, že je ztratíš? Odměnou ti bude jediné: jistota, žes promrhal život.

Ubohý ten, komu jsou tato slova určena. Protože pak uvěří v zázraky, ale kouzelné okamžiky života se už nevrátí.”

Když domluvil, lidé se shromáždili kolem něj.

Protože jsem si nebyla jista dojmem, který jsem na něj po tolika letech udělala, zůstala jsem raději stranou. Připadala jsem si jako malá holčička – cítila jsem nejistotu a žárlivost, protože jsem neznala jeho nové přátele, a rozpaky, protože se jim věnoval víc než mně.

A tak mě oslovil jako první. Zarděl se a muž, který mluvil o samých důležitých věcech, byl rázem ten tam: znovu z něj byl ten kluk, který se se mnou schoval v poustevně sv. Saturia. vyprávěl mi o své touze poznat svět, zatímco naši rodiče, strachy bez sebe, že jsme utonuli v řece, volali na policii.

“Zdravím tě,” řekl.

Dala jsem mu pusu. Mohla jsem ho pochválit. Mohla jsem mít dost všech těch lidí kolem. Mohla jsem utrousit nějakou žertovnou poznámku o společném dětství a o tom. jak jsem na něj pyšná, když vidím, jak ho všichni obdivují.

Mohla jsem mu říct, že už musím pospíchat na poslední noční autobus do Zaragozy.

To všechno jsem mohla. Nikdy nepochopíme význam toho slova. V každém okamžiku života je něco, co se mohlo stát, a co se nakonec nestalo.

Jsou magické okamžiky, které vůbec nepostřehneme, a najednou ruka osudu změní celý náš vesmír.

Tak tomu bylo i tehdy.

Mohla jsem udělat cokoliv, ale já jsem řekla něco, co mě o týden později přivedlo až k této řece a kvůli čemu teď píši tyto řádky.

Řekla jsem: “Půjdeme si někam sednout na kávu?”

Obrátil se ke mně a přijal nabídku, kterou mu osud učinil:

“Moc bych s tebou potřeboval mluvit. Zítra jedu do Bilbaa. Mám tam další přednášku.”

“Já ale musím zpátky do Zaragozy,” odvětila jsem. aniž jsem si uvědomovala, že právě to si přeji nejméně.

Snad proto, že jsem si vzpomněla na dětství, nebo proto, že nejšťastnější chvíle života za nás inscenuje někdo jiný. jsem záhy dodala:

“Bude svátek Neposkvrněného početí. Mohla bych s tebou jet do Bilbaa a pak rovnou domů.”

Pořád mě však pálila na jazyku poznámka o semináři.

“Chceš se na něco zeptat?” povšiml si mého výrazu.

“Ano.” odpověděla jsem, jako bych zrovna myslela na něco jiného. “Před přednáškou jedna žena řekla, že jí vracíš, co jí patřilo.”

“To není důležité.”

“Pro mě to je důležité. Nevím nic o tom, jak žiješ, a překvapuje mě, že přišlo tolik lidí.”

Zasmál se a obrátil se k ostatním.

“Počkej.” chytila jsem ho za rameno. “Ještě jsi mi neodpověděl.”

“To by tě nezajímalo. Pilar.”

“Ale já to chci vědět.”

Zhluboka se nadechl a odvedl mě stranou.

“Všechna tři velká monoteistická náboženství – židovské, katolické i muslimské – jsou maskulinní. Knězi jsou muži. Muži vládnou nad dogmaty a vytvářejí zákony.”

“A jak to souvisí s tím, co říkala ta žena?”

Chvíli váhal, ale nakonec odpověděl:

“Tak, že mám na věc jiný názor. Že věřím v ženskou tvář Boha.”

S úlevou jsem si vydechla. Ta žena byla na omylu. Nemohl být v semináři, protože studenti semináře nemají na věc jiný názor.

“To mi úplně stačí,” odvětila jsem.

Mladá žena, která na mě před přednáškou spiklenecky mrkla, čekala u východu.

..Máme hodně společného.” zastavila mě. “Já jsem Brida.”

..Nevím, o čem mluvíte.” ohradila jsem se.

..Ale víte,” zasmála se.

Chytila mě za rameno, a než, jsem měla čas cokoliv namítnout, byly jsme venku. Byla studená noc a mně vůbec nebylo jasné, co budu až do rána dělat.

“Kam jdeme’?” zeptala jsem se.

“K soše Bohyně.” zněla odpověď.

“Potřebuji si na noc najít nějaký levný hotel.”

“Potom ti jeden ukážu.”

Raději bych si někde v kavárně povídala se svým přítelem a pořádně ho vyzpovídala. S ní se mi mluvit nechtělo: přesto jsem se nechala vést po Passeo de Castellana a po mnoha letech znovu pozorovala Madrid.

Uprostřed hlavní třídy se zastavila a ukázala na oblohu.

“Podívej!”

Měsíc v úplňku se třpytil mezi holými větvemi.

“Hezky svítí,” poznamenala jsem.

Ale ona mě už neposlouchala.

S rukama rozpřaženýma do kříže a dlaněmi otočenými vzhůru se dívala na měsíc.

To jsem si tedy dala, napadlo mě. Šla jsem na přednášku, nakonec se potuluji po Passeo de Castellana s nějakou bláznivou ženskou a zítra k tomu všemu jedu do Bilbaa.

“Ó zrcadlo Matky Země,” pronesla se zavřenýma očima. “Ukaž nám naši moc, dej, ať nám muži rozumějí. Přicházíš, třpytíš se, odcházíš a znovu se zjevuješ, abys nám ukázala koloběh početí a zrodu.”

Dlouho tak stála s rukama vztaženýma k obloze. Kolemjdoucí na nás pobaveně hleděli, ale ona si toho vůbec nevšímala. Já jsem se ovšem v takové společnosti mohla hanbou propadnout.

“To jsem potřebovala.” řekla po dlouhém díkůvzdání měsíci. “Ať nás naše bohyně Luna ochraňuje.”

“O čem to vlastně mluvíš?”

“O tom. o čem mluvil i tvůj přítel, akorát používám ta správná slova.”

Zalitovala jsem, že si toho z přednášky pamatuji tak málo. Ani jsem pořádně nevěděla, o čem vlastně mluvil.

“My známe ženskou tvář Boha,” dodala, když jsme znovu vykročily. “My ženy. které chápeme a milujeme Velkou matku. Pronásledovali nás. upalovali na hranicích kvůli našemu poznání, ale my jsme přežily. A teď známe její tajemství.”

Hranice. Čarodějnice.

Lépe jsem se podívala na ženu vedle sebe. Byla hezká, rusé vlasy jí sahaly po pás.

,Zatímco muži odcházeli na lov, my jsme zůstávaly v jeskyních, v Matčině lůně, a staraly se o děti.” pokračovala.

“To tam nás Velká matka všemu naučila. Muž žil v neustálém pohybu a my jsme dlely v lůně naší Matky.

Tam jsme pochopily, že sémě se mění v plod, a upozornily jsme na to své muže.

Upekly jsme první chléb a nakrmily je.

Vyrobily první nádobu a napojily je.

A protože naše těla naslouchala rytmu Luny, porozuměly jsme koloběhu stvoření.”

Najednou se zastavila:

“Tam je!”

Podívala jsem se lim směrem. Uprostřed náměstí, ze všech stran obklopeného rušnými ulicemi, byla kašna. Uprostřed kašny, v kočáru se lvím spřežením, stála socha ženy.

“To je náměstí Kybelé,” řekla jsem. abych jí ukázala, že já se v Madridu také vyznám. Tu sochu jsem znala z desílek pohlednic.

Ale ona mě už neposlouchala. Kličkovala uprostřed ulice mezi auty.

..Tak poběž!” volala a mávala na mě mezi projíždějícími automobily.

Rozběhla jsem se za ní, jen abych se dozvěděla jméno hotelu. Už mě to bláznovství unavovalo a chtělo se mi spát.

Ke kašně jsme dorazily téměř zároveň. Já lapala po dechu a ona se jen usmívala.

“Voda!” zvolala. “Voda je jejím projevem!”

“Řekneš mi už konečně, kde najdu nějaký levný hotel?”

Ponořila ruce do kašny.

..Udělej to jako já.” vybídla mě. “Ponoř si ruce do vody.”

“To tedy ne. Ale nenech se rušit. Já už si něco najdu.”

“Počkej ještě chvíli!”

Z tašky vytáhla píšťalu a začala hrát. V tě melodii bylo něco hypnotického: hluk města se začal vzdalovat a srdce mi přestalo bušit.

Posadila jsem se na okraj kašny a s pohledem upřeným na měsíc v úplňku jsem naslouchala šumění vody a zvukům píšťaly.

Nevím proč. ale najednou jsem měla pocit, že ta hudba vystihuje něco z mé ženské podstaty.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Když dohrála, obrátila se ke kašně.

..Kybelé.” pronesla.

“Jedna z podob Velké matky. Má vládu nad úrodou, chrání města před hladem, navrací ženě roli kněžky.”

..Co jsi vlastně zač?” zeptala jsem se. “Proč jsi chtěla, abych šla s tebou?”

Otočila se:

“Jsem ta, za kterou mě považuješ. Jsem z těch. kdo věří v Matku Zemi.”

“Ale co chceš ode mě?” naléhala jsem.

“Čtu z, tvého pohledu. Čtu z tvého srdce. Zamiluješ se. A budeš trpět.”

“Já?”

“Však ty mi rozumíš. Všimla jsem si, jak se na tebe dívá. On tě miluje.”

Ta žena se zbláznila!

“Proto jsem chtěla, abys šla se mnou,” dodala.

“On je důležitý. Říká sice hlouposti, ale věří ve Velkou matku. Nedovol, aby zabloudil. Pomoz mu.”

“Co mi to vykládáš? Vrať se na zem!” stihla jsem ještě zakřičet, když jsem kličkovala mezi auty a přísahala, že si slova té ženy navždy vymažu z paměti.

Paulo Coelho: U řeky Piedra jsem sedla a plakala

S láskou Miluška

Komentáře