Dotaz

Dobrý den. Nevím, zda sem můj dotaz patří. Většinou se zde řeší opravdu závažné nemoci a bolístky. Velice mě trápí vztah k mému otci. S celou rodinou se pohádal, vše řeší přese mě. Snažím se mu pomáhat, ale nakonec se vše obrátí i proti mně. Otec je v invalidním důchodu, stále všechny problémy svádí na nemoc (a že o “kryply” nikdo nestojí). O mé sestře i matce tvrdí, jak jsou plné zloby a nenávisti a přitom je to on sám, který neustále dokola rozebírá věci dávno minulé (nač vyčítat, jak jsme se se sestrou chovali v pubertě?!). Sestra mu nechce půjčovat děti (jeho vnoučata), jen když s nimi jsem i já. Takže občas si je půjčím a jdeme spolu s “dědou”. Jenže ted mi vyčítá i to, že je vídá málo, že stále čeká, kdy bude čas, aby je “pod dohledem” mohl vidět. Nevím si rady. Maminka i sestra říká, že mě zneužívá, ale já nemám sílu mu říci “sbohem”, nech mě v klidu žít. Takže mu volám, pohádáme se (on je v klidu, já s nervama pryč), pak pláču, vyčítám si, že mi jsem to nezvládla .. Ničím sama sebe a nevím, jak z toho ven. Nechci mu ublížit..

Odpověď

Dobrý den,je důležité si uvědomit několik důležitých pravd.– Každý si za svůj život můžeme sám. Pokud jsem nemocný a opuštěný, jsem tak kvůli sobě, nikdo mne do tohoto stavu nedostal, já jsem se tam dopracoval sám, ale dobře tak! Alespoň mi něco dojde, mám čas přemýšlet, proč mne co bolí, proč jsem sám, proč nemám vztahy. Můžu na sobě udělat velký posun, pokud mi to dojde (hodně lidem to dochází až když tento svět opouští – každý má svůj čas). Nemůžu nikomu ublížit, že ho opustím, když mne k tomu nutí.– Já nemohu nikdy nikoho změnit. Pokud se mi nelíbí chování druhého, mám smůlu. Jediné, co mohu udělat je, že si to nenechám líbit, že při takovém chování odcházím, že se s takovým člověkem nestýkám. Mohu změnit jen já sám sebe, a tím, že změním svůj postoj, pochopí i ten druhý, že musí něco udělat, pokud mne nechce ztratit.– Nejdůležitější v celém životě jsem JÁ. Já a můj vztah ke mně, a pak teprve mé vztahy k ostatním. Pokud si nebudu vážit sám sebe, pokud nebudu vědět, že mám jedinečnou hodnotu, pokud nebudu mít sám sebe rád, pak nemohu to stejné pociťovat k druhým. Pak mohu klidně říci: “Miluji tě, vážím si tě, jsi pro mne v životě moc, ale… já se trápím, pro to, co děláš, říkáš, jak se chováš, je mi smutno a nechci proto stále slyšet, vidět, vnímat, to co mne trápí. Stále tě mám rád, ale nebudu s tebou. Pokud chceš být se mnou, tak já se nechci trápit. Klidně přijdu, ale také klidně odejdu. Pokud mne zavoláš, vrátím se, pokud se budu dál trápit, zase odejdu.”Takže neříkejte tatínkovi sbohem, ale řekněte mu, co cítíte. Jaké pocity jsou ve vás, když mluví a chová se tak, že vy se trápíte. Řekněte mu, jak moc ho máte ráda, jak moc pro vás znamená. A pak mu řekněte, že pokud s vámi bude chtít být, ať vám zavolá, ale nechcete slyšet slovo výčitek, jinak znovu odejdete. Tak dlouho to můžete dělat, až mu to dojde. Jedině takto mu můžete pomoci, i když on to bude možná brát zpočátku jako ubližování a křivdu (i vy ho opustíte!), ale pak pochopí, že vás neztratil. Musí nejprve ale slyšet vaše pocity.Zkuste to.Empatia s láskou

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?