Máš už karty Afirmace s Empatií – prvek Dřevo?

Už víme, že vše, co se děje i neděje je jen a jen pro naše dobro.

Ale taky víme, že i když to tak je, často se jednoduše vzteku neubráníme. Už víme, že ho nemáme v sobě zadržovat, nejlépe vykomunikovat, ale když nám to nejde, raději se vyřvu do skříně nebo si zaboxuju.

Víme, že vztek je emoce,která jednoduše může přijít a není na tom nic špatného.

Jen je třeba nenechat se jí převálcovat. A k tomu máme přece svou mysl, kterou si v této chvíli připomeneme, že je jen na mně, jak se na věc dívám, zda se jí budu rozčilovat, nebo najdu něco, proč za ni budu vděčná.

Už také víme, jak důležité je svěřovat se se svým vztekem druhým.

Že se tím učíme komunikovat o tom, co cítíme. Naučíme se postupně svůj pocit říkat hned, přesně v té situaci, a tomu, kdo mě rozčílí.

Také jsme si pověděli, jak snadno se my “chytří” uchylujeme k souzení druhých.

A víme, že souzení je horší stupeň rozčilování. A že to, že už jsme něco pochopili a něco děláme “lépe”, než druzí, kteří to zatím neumí, je jen výzva k tomu být víc láskou – být víc trpěliví s druhými.

V zájmu měkkých jater a zbavování se zatvrzelých postojů necháváme všechny, ať si dělají, co chtějí.

Vstřícnosti, pochopení, ustupování a měkkosti není nikdy dost, to nemůže nikdy nikdo přehnat.

VI. Vztek druhého, jeho nadávky na mou hlavu, výčitky, rozčilování a agrese nevypovídá nic o mně, ale o něm!

Jsme tu proto, abychom něco pochopili o sobě a změnili se k lepšímu, posunuli se k lásce.

Abychom mohli něco pochopit, musíme se nejdřív do té situace dostat, prožít ji.

Většinou jsou to druzí lidé, kteří nám tyto situace připravují. Třeba tak, že nám nadávají, řvou na nás, ponižují nás, hází po nás talíři. Jednoduše na nás nekontrolovaně pouští svůj vztek.

K čemu tohle z lásky k nám tihle lidé dělají?

Vy to víte, že jo? 🙂

Řekli jsme si, že jsme na cestě k lásce, stáváme se jí víc a víc.

Kde máme všichni rezervy? V lásce ke komu?

No k sobě samozřejmě!

Neexistuje člověk, který se má natolik rád, že v tom nepotřebuje trénovat.

Takže když na mě někdo řve a nadává mi, zkouší, jak mám zvládnutou lásku k sobě.

Pokud si nadávky, výčitky a obviňování beru osobně, pokud přemýšlím, zda je na tom něco pravdy a zda skutečně jsem tak špatná, že si tohle zasloužím, pak se nemám ráda.

Nejsem si jistá, jaká vlastně jsem. Pochybuju o sobě.

A teď si řeknete – každý ale přece má nějaké špatné vlastnosti a dělá něco špatně, tak třeba ten, kdo mi nadává a křičí na mě, má pravdu.

To samozřejmě, jenže co znamená, když se mám dostatečně rád?

Miluju se taková, jaká jsem, i se svými chybami, nevyčítám si je, protože vím, že se snažím. A když něco zkazím, prostě si to odpustím, vím, že se příště pokusím lépe.

Láska k sobě je odpuštění si všeho špatného, co jsem udělala a co ještě udělám, protože není možné nedělat chyby.

Takže i když mi někdo nadává za něco, co je pravda, výraz mé sebelásky je – ale vždyť se snažím, udělala jsem to nejlépe, jak jsem v tu chvíli uměla, nejsem tedy špatná – jsem šikovná, protože se prostě snažím!

A jak se k tomu máme zachovat?

Každý dělá věci tak, jak umí nejlépe, i ten, který mi nadává a řve na mě, lépe to jednoduše neumí.

Já vím, že se mnou to nemá nic společného, protože nadávky, které mi uděluje, mi neubližují.

Jsem láskou rozhodně víc než ten, kdo na mě křičí.

Já vím, že tohle není komunikace, že by to měl udělat jinak, že takhle se s agresí nepracuje, my už se naučili, jak to udělat lépe. Má smysl to říkat dotyčnému? Pomáhat mu tak, že mu vysvětlím, že by to měl dělat jinak? No rozhodně ne, a proč?

Každý se učíme skrze svou zkušenost, i tenhle člověk.

On potřebuje prožít jinak celou situaci, a vy můžete být tím, kdo mu to umožní.

Vy víte, že se vás jeho nadávky netýkají, takže vy rozčílení na něj nejste.

Dokonce mu děkujete, že vám umožnil otestovat si lásku k sobě.

Takže si v klidu uvědomíte, že tenhle člověk má vlastně ohromný problém, má strach, něčím se trápí, něco nedokáže ze sebe dostat “normálně”, je to “malé dítě”, které se vzteká.

Jak pomůžu vzteklému dítěti?

Dám mu najevo, že ho mám rád, že mu rozumím a že mě mrzí, co se děje. A mistrovský kousek je umět to říci:

“Mrzí mě, že mi nadáváš a křičíš na mě. Je mi líto, že jsme se do téhle situace dostali a chápu, že tě to vytáčí. Byla bych moc ráda, kdybychom si to mohli vyjasnit, kdybych ti vše mohla vysvětlit, abys pochopil, jak to je. Ráda si s tebou o tom promluvím, ale jindy, až budeme v klidu.”

Tak mistři, do toho!

Stále si říkejte, že ustupování, vstřícnosti, pochopení, odpuštění, vlídnosti a laskavosti není nikdy dost, s láskou a měkkostí to prostě nejde přehnat 🙂
S láskou vaše Empatia

Pokud vás zajímá tohle téma, mrkněte na Tolerovat je láska

Kam dál?

Komentáře