Žena ze sousedství

Přestože se tento příběh odehrál již před lety, dodnes se mne hluboce dotýká. Pro jeho přiblížení a pochopení je ale třeba se vrátit ještě o několik roků zpátky.

Vyrůstal jsem tehdy v domku na okraji malého města, kam se dodnes čas od času vracívám. V blízkém sousedství pak léta spokojeně žili starší manželé, v čase začátku příběhu oba ve věku sedmašedesáti let. On, původní profesí řidič, později jako penzista noční hlídač, náklonností k fyzické práci příliš nevynikal.

Jeho manželka byla pravým opakem. Celý život zaměstnaná v zemědělství, navyklá na těžkou práci na poli, slovo odpočinek neznala. Ten si nemohla dovolit ani po odchodu do penze, ani poté se nezastavila, práci na zahradě střídal úklid domku, nákupy…

Při neustálé činnosti a nezdolné vitalitě se ale celý život potýkala s téměř deseti kilogramy nadváhy.

Před časem za jedné z mých občasných návštěv rodiště se mi sousedka přišla svěřit se svými obtížemi. Ačkoliv jinak byla zcela zdravá, už téměř rok ji sužovaly silné bolesti v kříži, hlavně k večeru, někdy pro bolest nemohla ani usnout.

Protože se bolest stále stupňovala, vyhledala před osmi měsíci obvodního lékaře.

Po zběžném vyšetření následoval rentgen s nálezem pokročilých degenerativních změn a domů si odnášela dvě balení brufenu s tím, že bolesti jsou “od páteře”.

Protože ale brufen ulevil jen zčásti, vyhledala po měsíci lékaře znovu. Následovalo vyšetření ortopedem, doplněné počítačovou tomografií, série obstřiků, zvýšení dávky analgetik, další léky na uvolnění svalového napětí a tradiční fyzikální léčba na rehabilitačním oddělení.

Vše jen s krátkodobým efektem, přičemž úlevu nepřinesla ani infúzní léčba během týdenní hospitalizace na neurologii.

Jakkoliv dobře míněná, léčba úspěšná být nemohla, neboť v jejím průběhu sousedka neustále pokračovala – jak byla celý život zvyklá – v namáhavé práci; ta se jí během pobytu v nemocnici navíc nahromadila.

Toto svoje konání totiž považovala za natolik samozřejmé, že jí připadalo zbytečné o něm vůbec hovořit.

Konzilium špičkových odborníků svých profesí, specialistů znalých biologických nálezů, avšak zcela neznalých osobnosti a životního příběhu pacientky, poté konstatovalo vyčerpání veškerých možností konzervativní léčby a doporučilo radikální operaci v podobě zpevnění několika obratlů bolestivého segmentu bederní páteře pomocí kovové dlahy.

A právě o názoru na tuto operaci se tehdy přišla sousedka poradit.

Trpělivě jsem se snažil jí vysvětlit, že její obtíže jsou zákonité, odpovídající věku, nadváze i obrovskému břemeni, které si na záda naložila. V těchto souvislostech vysvětlitelný pak byl i nález pokročilých degenerativních změn v obraze počítačové tomografie a rentgenu.

Zdůraznil jsem, že bolest v kříži je důležitým obranným mechanismem a varovným signálem, kterým dává tělo stále častěji najevo, že se s takovým způsobem zacházení odmítá smířit.

Operace v takovém případě problém nejenže nemusí vyřešit, ale její výsledek může být i velkým zklamáním.

POkusil jsem se sousedce nabídnout léčebnou alternativu spočívající v trpělivosti a aktivním přístupu, v zapojení manžela a odrostlých dětí do fyzicky náročných prací, v odpočinku, v mírném snížení nadváhy, delší dovolené, například ve formě lázeňského pobytu, a dlouhodobé aktivní rehabilitaci. Měl jsem pocit, že pochopila, o čem hovořím.

Když jsem ji ale potkal po třech týdnech, pevným hlasem mi oznámila:

“Já na tu operaci přeci půjdu! Chci se té bolesti zbavit, abych mohla dělat tak, jak jsem zvyklá. Chirurg tvrdí, že je to jediná možnost, navíc operace prý stojí sto padesát tisíc a já ji budu mít na pojišťovnu. Taková příležitost nemusí trvat věčně.”

Bylo zřejmé, že nemá význam ji dále přesvědčovat. Ještě než odcestovala do nemocnice, stihla umýt okna, nakoupit a navařit manželovi na dva týdny.

Při náročné operaci se jí dvakrát zastavilo srdce. Po úspěšné resuscitaci následovaly tři týdny na jednotce intenzivní péče, doléčení na standardním oddělení a překlad do léčebny dlouhodobě nemocných. Domů se vrátila po čtyřech měsících na kost vyhublá, téměř neschopná samostatného pohybu.

Ani tím však její útrapy neskončily. Tělo odmítlo kovový implantát a dostavily se hnisavé komplikace, které vynutily další operační zákrok. Ten už ale její oslabený organismus nevydržel.

Zdroj: Mým marodům, J. Hnízdil

Je snadné naučit se starat se o své tělo sám – zvládne to každý i bez lékaře!

Kam dál?

Komentáře