“Usmívejte se na sebe, usmívejte se na svou ženu, na svého muže, na své děti, usmívejte se jeden na druhého – ať je to kdokoli – a to vám pomůže růst ve vzájemné lásce.”
Matka Tereza

Jistě znáte pohádku Malý princ, úžasné dílo stejně pro děti jako pro dospělé. Mnohem méně lidí zná další díla Exupéryho, který byl za války vojenský letec, bojoval proti nacistům a byl zabit při akci. Před druhou světovou válkou bojoval proti fašistům v občanské válce ve Španělsku, a snad odtud pochází povídka, o kterou se s vámi chci podělit.

Saint-Exupéry vypráví, jak byl zajat nepřítelem a vsazen do vězení. Podle pohrdavých pohledů a tvrdého zacházení, kterého se mu od věznitelů dostalo, usoudil, že ho na druhý den popraví.

Vypráví:
“Byl jsem si jist, že mne zabijí. Strašně jsem znervózněl a nedokázal jsem se na nic soustředit. Horečně jsem hledal po kapsách, jesltli náhodou nenajdu nějakou cigaretu, která jim při prohlídce unikla. Jednu jsem sice našel, ale tak se mi třásly ruce, že jsem se stěží trefil do úst. Ale neměl jsem zápalky, ty mně sebrali. Podíval jsem se skrze mříže na svého dozorce. Ten ale můj pohled neopětoval. Konec konců nikdo nereaguje na pohled věci, mrtvoly. Zavolal jsem na něj:
¨Por favor, nemáš oheň?¨
Ohlédl se po mně, pokrčil rameny a šel mi připálit.

Když přišel blíž a škrtl zápalkou, nečekaně se jeho pohled setkal s mým. Snad z nervozity, snad proto, že když se dva lidé dostanou tak blízko jeden k druhému, je těžké se na toho druhého neusmát, usmál jsem se. V tom okamžiku jako by přeskočila jiskra mezi našimi srdci, mezi dvěma lidskými dušemi. Věděl jsem, že to udělal nechtěně, ale můj úsměv prošel mříží a vzbudil úsměv také na jeho rtech. Cigaretu už mi zapálil, ale zůstal u mne stát, díval se mi přímo do očí a usmíval se. Usmíval jsem se na něj také, najednou byl pro mne člověk, ne jenom dozorce. A zdálo se, že i jeho pohled na mne má jiný rozměr.
¨Máš děti?¨zeptal se.
¨Ano, tady, podívej.¨
Vyháhl jsem peněženku a nervózně v ní hledal fotografie své rodiny. On také vyndal fotografie svých niňos a začal povídat, jaké má s nimi plány a co by si pro ně přál. Oči se mi zaplavily slzami. Řekl jsem mu, že se bojím, že už nikdy svou rodinu neuvidím, že neuvidím, jak mé děti rostou. Slzy se zableskly i v jeho očích. Pak najednou bez jediného slova odemkl celu a mlčky mě z ní vyvedl. Vedl mě ven z vězení a postranními uličkami z města. Na kraji města mě pustil. A beze slova se vrátil zpět. Můj život zachránil úsměv.”

Ano, úsměv – nehrané, neplánované, přirozené pouto mezi lidmi. Pod vrstvami, které na sebe vršíme, abychom uchránili sebe, svou důstojnost, své tituly, status nebo potřebu být viděni určitým způsobem, je naše autentické, bytostné JÁ. Naše duše. Bytostně věřím, že kdyby duše mohla poznat tutéž součást jiného člověka, nemohli bychom být nepřáteli. Nedokázali bychom nenávidět, závidět, bát se. Bohužel si své vrstvy po celý život pečlivě budujeme, a ty nás vzdalují a izolují od opravdového kontaktu s ostatními.

Určitě jste zázrak usměvu také zažili. Když jste se zamilovali nebo se díváte na dítě. Přirozeně se usmíváme, protože vidíme někoho bdz ochranných vrstev, někoho, o kom víme, že je naprosto upřímný a bezelstný. A dětská duše v nás se ze své hloubky usmívá, protože to poznala.

Úsměv je nástroj pokojného bojovníka, který ví, že láska je cesta ke zlepšení naprosto všeho 🙂

Usmívejte se na každého a stále! Potřebujeme to všichni…
Vaše Empatia s úsměvem

Kam dál?

Komentáře