U stromu nesmrtelné lásky

Na rozlehlém prostranství, jež se zdálo být téměř nekonečné, zářil vánoční strom

Jeho koruna sahala až vysoko nad oblaky, jeho mohutný kmen a vzrostlé větve dávaly tušit vznešenost a majestátnost, s níž se tento symbol nejkrásnějších svátků v roce tyčil v samém středu pozemského světa – jako bezpečný maják vítající zbloudilé a vysílené mořeplavce. Kolem stromu se tiše vznášeli andělé a zpívali písně, jež probouzejí lidská srdce k radosti a lásce.

Opodál se nacházel dlouhý stůl potažený běloskvoucím ubrusem s něžnými stříbrnými výšivkami. Na něm stály perleťové mísy s nádherným svěžím ovocem, voňavé ošatky s lákavými ořechy, průzračné džbány se sladkým vínem barvy ranních červánků…Středem stolu se táhla dlouhá řada třpytivých svícnů s plápolajícími plamínky, které svým hřejivým světlem vítaly všechny příchozí a pohostinně zvaly k účasti na této neobvyklé slavnosti. Zpovzdálí vonělo jehličí, zazníval jemný cinkot rolniček a tiché nápěvy svátečních koled. Přestože prosinec jit pokročil do své druhé poloviny a na obzoru se bělaly zasněžené vrcholky hor, kolem stolu panovala úžulná atmosféra a měkce polstrovaná křesílka dýchala teplem.

Hvězdy na noční obloze se náhle začaly pohybovat směrem k sobě, pozvolna a ladně, jako by tančily kouzelný nebeský valčík. Jejich záře stále přibývalo, až se obloha proměnila v jeden nekonečný oceán světla. Poté se nebe po obou stranách vyklenulo a nad onou pomyslnou hodovní síní se vztyčil přenádherný chrám. Místo oken svítily vstříc vesmírným dálavám skutečné hvězdy, andělská sousoší tvořila živé obrazy půvobných nebeských bytostí, které se neslyšně vznášely poblíž skvostného oltáře – zářícího vánočního stromu.

Pomyslné dveře chrámu se otevřely a do síně začali proudit první příchozí. Jejich šat byl ve srovnání se slavnostní výzdobou v sále velmi prostý. Někteří sem vstupovalli špinaví a otrhaní, mnozí měli dokonce jen pouhé cáry, jimiž stydlivě přikrývali svou nahotu. Také jejich obličeje byly zasmušilé, pobledlé, zvrásněné mnoha hlubokými rýhami, jež jim do tváře vepsalo utrpení.

Byl to velmi zvláštní pohled na tyto nezvyklé hosty, kteří nejistě a s četnými rozpaky kráčeli vstříc slavnostní tabuli a s úzkostným ostychem usedali do měkkých křesílek. Někteří neměli ani dost odvahy přiblížit se ke stolu, a proto postávali opodál a s údivem hleděli na všudypřítomnou krásu, oslepeni kouzelným světlem linoucím se ze všech koutů tohoto kouzelného chrámu. K těm poté přilétali andělé, aby se jich láskyplně ujali, zbalili je rozpaků a odvedli na jejich místa. Nikdo tomuto pozvání neodolal, přestože mnohé v objetí andělských křídel zachvátil hořký a palčivý pláč, jemuž neměli sílu se ubránit.

Konečně byl dlouhý stůl obsazen do posledního místa. Tu teprve se lidé začali rozhlížet kolem a poznávat ty, kteří seděli poblíž. Hodovní síní zazněly vzrušené hlasy, slova výkřiků a překvapení.

Při této hostině neplatil tradiční zasedací pořádek, jako tomu bývá při běžných slavnostech, kdy si obvykle sedáme blízko svých přátel a dobrých známých, s nimiž si dobře rozumíme. Zde tomu bylo právě naopak. Otec seděl vedle dětí, které kdysi opustil a zanechal jejich osudu. Násilník usedl vedle své oběti. Zrazení se setkali tváří v tvář se svými zrádci. Dcera se dívala do očí té, která ji po narození bezcitně pohodila.

V sále zavládlo neuvěřitelné napětí. V lidech se začaly ozývat někdejší emoce – výčitky, nářky, nenávist a hněv střídal pocit viny, lítosti a touhy po odpuštění. Atmosféra se stala přímo elektrizující, vzduch jiskřil silnými výboji stěží zvladatelných lidských vášní.

Potká-li nás v životě bolestná událost, prožijeme-li trpkou zkušenost, která se navěky vepíše do našeho srdce, zareagujeme zpravidla tím, že se snažíme na tuto nepříjemnost jednou provždy zapomenout, přestože tušíme, že nic takového doopravdy není možné. Jak? Svůj zážitek jednoduše vytěsníme, přestaneme o něm přemýšlet a vykážeme jej až do nejhlubší propasti našeho podvědomí. To ale neznamená, že jsme se ho zbavili. Je tam i nadále a emoce s ním spojené se mohou kdykokli znovu projevit v plné síle. Totéž nastalo při této čarokrásné hostině… Hvězdy zavěšené na nebeské klenbě chrámu na okamžik pohasly a plameny svíček se povážlivě zachvěly v temném závanu lidské bolesti, který se přehnal hodovní síní jako zlověstný uragán. Světlo v sále potemnělo a zdáli zavanul mrazivý chlad. Některé ze svícnů se zhroutily a na bělostný ubrus dopadly horké slzy rozlitého vosku. Sváteční tóny utichly a andělé upřely své oči zastřené oparem něhy a lítosti na tváře hostů zjitřené dávnou bolestí.

Seděli dosud na svých místech, zkamenělí strachem a dotekem poznání, jež se pro ně kdysi stalo nesnesitelným. Náhle zde bylo opět všechno zklamání, úzkost, sebelítost, výčitky… Zapomenuté rány se znovu otevřely. Srdce se zachvěla v sevření starých jizev. Prostorem projela ostrá vlna bolesti.

Stříbrné hodiny pod chrámovou klenbou s třeskutou ozvěnou odpočítávaly čas. Vteřinu po vteřině… den po dni, rok po roce, vzpomínku po vzpomínce… S každým úderem se srdce přítomných bolestně zachvěla. Mnozí právě stanuli tváří v tvář svým nočním můrám, hluboce ukryté úzkosti a podvědomým obavám…tváří v tvář domnělému nepříteli, jemuž se bojí pohlédnout do očí. Tváří v tvář sobě samým.

A právě v tomto bezčasém okamžiku mezi životem a smrtí, světlem a temnotou, láskou a nenávistí se rozevřela chrámová klenba a z mrazivé vesmírné noci vlétla dovnitř drobná nenápadná hvězda. Chvíli neslyšně kroužila vzduchem a poté usedla na špičku vánočního stromu. Vtom se znovu rozzářila všechny světla v sále. Svíce vzplanuly a andělé zachytili ztracený nápěv svátečního žalmu. Malá hvězdička zářila stále silněji a po chvíli se její světlo rozšířilo natolik, že začalo volně stékat po větvích stromu jako zlatý vodopád – třpytivá řeka, která se vydává na svou odvěkou pouť od pramene směrem k neznámým dálavám a nese s sebou vláhu, naději a požehnání.

Světlo stále sílilo a jeho paprsky si zvolna razily cestu mezi přítomnými hosty. Zlehka a s nebývalou něhou se dotýkaly jejich srdcí a z očí jemně strhávaly šedý závoj zapomnění. Nádherná nebeská záře proměnila záhy celý chrám v nekonečné světelné moře, jehož vlny tiše zpívaly o lásce a tančily před onou čarokrásnou hostií, jež se chvěla nesmírným vzrušením na samém vrcholku vánočního stromu.

Hvězdy plakaly a jejich tvář tím nabývala ještě většího jasu. Andělé se usmívali a z jejich očí promlouvala láska a něha, jíž provázeli v tuto výjimečnou chvíli všechny přítomné v sále. Lidé stáli nehybní, dosud omámení zázrakem, jehož se právě stali svědky…Oběť pohlédla na tyrana a poznala v něm stín své vlastní slabosti a zoufalého strachu, s nímž kdysi pozvedl ruku ke smrtící ráně… Drobná neduživá dívenka se zachvěla a z očí jí vytryskly horké slzy bolesti, když zachytila zoufalý pohled své matky, která se dusila v okovech viny, jež nemilosrdně drtily její osamělou duši… Muž poklekl před svou ženou a hořce zaplakal při vědomí všech ztracených dnů, kdy bylo ještě možné vzkřísit hynoucí lásku, kdy ještě žila naděje.

Těžko říct, jak dlouho lidé stáli a upřeně hleděli do očí těm, jež kdysi zavrhli a navždy odsoudili do propasti zapomnění. Možná jen pár vteřin, možná hodinu a snad i celou věčnost. Vždyť co znamená čas ve srovnání s láskou, jež je nesmrtelná?

Náhle se však atmosféra v sále začala měnit… Tváře přítomných se projasňovaly, stávaly se zářivějšími a půvabnějšími, lidé jako by najednou omládli, tu a tam se objevily první stopy úsměvů. Stáli tu a hleděli si do očí v bytostné touze obejmout jeden druhého, pohladit, potěšit, vyjádřit svou účast třeba jen letmým úklonem hlavy, malým vstřícným gestem, o němž netušili, že jsou ho ještě vůbec schopni. Sálem zazněly vzrušené hlasy. Slova radosti a dojetí, úlevné povzdechy, výkřiky nadšení… Poté vše zalila přenádherná bílá záře, jejíž světlo na pár okamžiků všechny oslnilo. Po chvíli se toto čarokrásné světlo tiše rozplynulo a jeho třpytivý odlesk se vtělil do drobné hvězdičky, jež se zachvívala na samé špičce vánočního stromu. Lidé vydechli překvapením…

Hostina byla v plném proudu. Ovoce na mísách opojně vonělo, křišťálové poháry přetékaly lahodným vínem, ve kterém se odrážel hvězdami posetý strop chrámu, andělé tančili v prostoru před oltářem a sladký nápěv jejich písní hladil a konejšil duše všech přítomných. Lidé pocítili zvláštní vytržení. Všechny emoce, dosud jim tak dobře známé, jako byly strach, úzkost, nenávist, hněv či beznaděj, náhle zmizely a zůstala jen láska, světlo, klid a pocit smíření. Smíření se světem, všemi jeho bytostmi, se sebou samým.

Hodovní síň se proměnila v krásnou rajskou zahradu a lidé sklízeli plody své skutečné lásky, plody svého niterného lidství, jež nelze zničit, zlomit, ani umlčet. Jiskra nesmrtelné lásky v nás je věčná a schopná odolat všem temným nástrahám pozemského bytí. Nikdy nevyhasne a má v sobě sílu miliardy sluncí, jež dokáží zazářit napříč celým vesmírem. Ve chvíli, kdy všichni přítomní pochopili tuto odvěkou pravdu, zavládl v jejich duších mír. A to byl zároveň ten nejkrásnější dárek, který si mohl každý z nich přát. Naděllila jim jej nesmrtelná láska, která přebývala v hloubi jejich niter, přestože v ni dlouhá léta odmítali věřit. Opravdová láska však nesoudí a dokáže odpouštět. A třeba žije v nemilosti, nevzdává se a pevně doufá, že jednou opět nadejde chvíle, kdy bude moci vzlétnout k nebesům a svými andělskými křídly vášnivě obejmout celý svět.

Hostina pomalu končí. Lidé se rozcházejí. Chrámová klenba se zvolna otevírá vstříc temným vesmírným dálavám. Hvězdy na vánočním stromku usínají, andělé tiše odlétají. Nad místem, kde ještě před chvílí stál nádherný svátečně vyzdobený stůl, poletují chladné sněhové vločky. Po kouzelném chrámu, plápolavé záři svícnů a třpytivém vodopádu světla nezůstalo ani památky. Něco se však přece jen změnilo.

Nekonečnou zimní plání zaznívá tichá píseň, jejíž nápěv něžně vyznává lásku vzdáleným hvězdám. V dlouhém zástupu duší putujících zasněženým krajem hoří malá světýlka bezpečně uzavřená pod příkrovem věčné lásky. Čas od času se do nich opře mrazivý vítr, ledový jazyk sněhu nebo chladný závan nevíry rodící se z temných záchvěvů beznaděje. Přesto nepohasnou. A ani nemohou. Vždyť byla stvořena k životu – k naději, která neumírá, k nesmrtelnosti, jež předurčuje život každé lidské duše.

Uvědomíme-li si tento nezvratný fakt, v našem nitru se rozhostí pokoj a mír navzdory všem nástrahám okolního světa, navzdory těm, kdo dosud slepě tápají, navzdory našim vlastním stínům. Vždyť každé světlo se rodí v temnotách…

Zdroj: Phoenix č.12

Kam dál?

Komentáře